Na alternativní zdroje energie si počkáme, spoléhat na rychlý pokrok techniky je zrádné
Gordon Moore, spoluzakladatel významné informační firmy Intel, poprvé formuloval pravidlo, podle něhož se kapacita počítače v dlouhodobém průměru zdvojnásobí každých osmnáct měsíců, což při mírně klesajících cenách znamená, že i za lepší počítač platím neustále méně. Podobná závislost platí pro většinu spotřební elektroniky, takže naše každodenní zkušenost je technooptimistická. Pokud ji ale vztáhneme na veškeré technologie, ocitneme se ve zkresleném světě nerealistických očekávání.
Kanadský energetik českého původu Václav Smil hovoří o „Moorově prokletí“ jako o situaci, kdy věříme, že technologický pokrok je tak rychlý, že nás ochrání před budoucími problémy. Gordon Moore, spoluzakladatel významné informační firmy Intel, poprvé formuloval pravidlo, podle něhož se kapacita počítače v dlouhodobém průměru zdvojnásobí každých osmnáct měsíců, což při mírně klesajících cenách znamená, že i za lepší počítač platím neustále méně. Podobná závislost platí pro většinu spotřební elektroniky, takže naše každodenní zkušenost je technooptimistická. Pokud ji ale vztáhneme na veškeré technologie, ocitneme se ve zkresleném světě nerealistických očekávání.
Nejdůležitější technologie se totiž v mnoha případech mění jen pomalu: elektřinu stále dopravujeme pomocí drátů. Nikdo nevymyslel nic lepšího, než jsou železniční koleje. A jaký běžný energetický stroj funguje déle než sto let? Parní turbína, kterou v roce 1884 vynalezl Charles Parsons. Od té doby se trochu zvětšila, nové slitiny ji odlehčily a umožnily hladší chod, ale tento fundamentální vynález se za 125 let nezměnil a počítá se s ním nejméně pro další století. Výkon turbíny možná poroste velmi pomalu, zato její cena bude pravděpodobně rok od roku vyšší.
Většina energetických technologií se na rozdíl od spotřební elektroniky zlepšuje jen zvolna. Zlepšení přitom vyžaduje takové náklady, že ceny výrobků kvůli němu podstatně stoupnou. Odpovídá to rovněž naší praktické zkušenosti: za digitální fotoaparát, který nutně nepotřebujeme, zaplatíme mnohem méně než v minulosti, ale za vytápění domu, bez něhož se neobejdeme, dáme mnohem víc. Skutečnou tvář světa pravděpodobně lépe vyjadřuje anti-Moorovo pravidlo, které můžeme definovat tak, že „zbytečné věci jsou čím dál lacinější a nezbytné věci čím dál dražší“.
Zastánci jaderné energetiky v roce 1970 říkali, že v roce 2000 budeme většinu spotřebované energie získávat z jaderných elektráren a že „špinavé“ uhelné elektrárny se stanou minulostí. Jenže od té doby podíl uhlí na světové energetice stále roste! Přitom jaderná fúze, kterou jsme podle předpovědí měli již zvládnout, je stále v nedohlednu.
Před deseti lety se zdálo, že dnes již budeme jezdit v automobilech na elektrický nebo vodíkový pohon, ale ty jsou skoro stejně vzácné jako před lety. V 80. letech minulého století odborníci odhadovali, že vyspělé státy jako USA budou získávat 30 až 50 procent energie z malých, dnes bychom řekli obnovitelných zdrojů, jako je biomasa a geotermální energie. Jenže za poslední desetiletí vzrostl v USA podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě jen o necelá dvě procenta.
Návrat uhlí
Energetický přechod, tedy přechod z jednoho zdroje energie na jiný, není nijak jednoduchou záležitostí. Zahrnuje dobu a náklady nutné k tomu, aby došlo nejen ke změně primárních energetických zdrojů, ale také k přebudování infrastruktury a výměně spotřebičů.
Jako základní zdroj energie sloužilo poslední milion let až zhruba do roku 1880 dřevo. Pak jej vyspělé státy nahradily nejprve uhlím a teprve po druhé světové válce se začala ve větším měřítku uplatňovat ropa a plyn. Z uhlí se v západním světě v roce 1900 získávalo asi 95 procent veškeré energie, v roce 1950 již jen kolem 60 procent a v roce 2000 jen 24 procent. Jenže od té doby se podíl uhlí ve směsici primárních energetických zdrojů celosvětově zvýšil na 29 procent a další růst bude zejména kvůli čínské energetice pokračovat.
Zbytečné věci zlevňují, nezbytné jsou stále dražší.V absolutních číslech je návrat k uhlí ještě patrnější – dnes z něj získáváme dvakrát více energie než za ropné krize roku 1973. Důležitou roli přitom nepřestalo hrát ani dříví. Před lety se zdálo, že jako palivo nemá budoucnost, ale v Africe se z něj dodnes získává více než 90 procent energie; v nejprůmyslovější zemi, Jihoafrické republice, pokrývá dřevo podle Václava Smila 80 procent energetické spotřeby.
Energetický přechod z dřeva na uhlí, jaký Evropa zažila před sto lety, v mnoha rozvojových zemích v takové úplnosti neproběhl. I velké a rozvíjející se energetiky, jako je čínská, indická nebo například chilská, stále kryjí desítky procent své spotřeby dřevem. Výsledkem je v mnoha oblastech naprostý ústup lesů; když vesničan v nepálských horách potřebuje dřevo, vydává se zhruba na třídenní pochod do odlehlejší části Himálaje. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že při cestě automobilem z Prahy do Káthmándú na poslední pořádný les narazíme v Bulharsku a pak následuje skoro celý odlesněný kontinent. Rychlým tempem mizí i kdysi neprostupné vietnamské džungle, které během války s USA vytvářely jeden obrovský celek, ale dnes jsou rozdrobeny na lesní ostrůvky o průměru několika kilometrů.
Ve velké části světa tedy závisí provoz internetu a počítačových sítí na stavu místních lesů. Na web se většinou díváme jako na záležitost softwaru, zvyšování paměti a obecně z pohledu virtuálního světa, ale také na věc můžeme jít „od lesa“ a ptát se, zda mají dřevorubci ostré sekyry a jak rostou semenáčky.
Pomalý jako energetický přechod
Nová infrastruktura, nutná pro přechod z jednoho zdroje energie na jiný, se vytváří nejméně půl století. Pro dopravu ropy dnes slouží flotila tří tisíc velkých tankerů a skoro půl milionu kilometrů ropovodů. Chtěl bych vidět banku nebo stát, které by tuto obrovitou investici jen tak odepsaly. Nové energetické zdroje, které jednou mohou nahradit stávající elektrárny – větrné farmy podél atlantského pobřeží nebo plánované jaderné elektrárny na Ukrajině –, by ve skutečnosti znamenaly nově „předrátovat“ celou evropskou přenosovou soustavu. To je úkol, jenž vyžaduje velké investice, jednotnou energetickou politiku a 30 až 40 let času.
O tom, že změny probíhají skutečně pomalu, svědčí i další údaje: ropě trvalo padesát let, než se její energetický podíl zvýšil z nuly na deset procent, a dalších třicet let, než vzrostl na 25 procent celkové spotřeby. Téměř stejná čísla platí v druhé polovině 20. století pro zemní plyn. Nepřekvapuje proto, že největší zdroj fosilních paliv na světě – ropné písky z kanadské Alberty a z Venezuely – dnes pokrývají sotva jedno procento celosvětové spotřeby energie.
Ani výroba nových spotřebičů není závratně rychlá. První automobil na naftu, Mercedes-Benz 260D, byl vyroben v roce 1936, ale na evropském trhu s osobními vozy se teprve v roce 1990 objevilo víc než 15 procent dieselových motorů, ačkoliv jejich účinnost je vyšší. Nutně potřebujeme svět bez fosilních paliv, ale přechod k obnovitelným zdrojům nebude záležitost na roky, ale na desetiletí. Řada rozvojových zemí přitom ještě neprodělala ani přechod k uhlí, kterým prošel vyspělý svět už dávno.
Cena ropy poroste
V minulém roce jsme skoro každý týden slýchali, že OPEC snižuje těžbu a že celková spotřeba ropy v roce 2008 klesá. Ve skutečnosti celková spotřeba loni klesla oproti roku 2007 pravděpodobně jen asi o dvě desetiny procenta.
Je to, myslím, nejpřekvapivější číslo minulého roku. Jinými slovy – s úrovní reálné těžby se nic nestalo. Místo předpokládaného růstu spotřeby zhruba o procento došlo k velmi malému poklesu. Ten byl zvýrazněn neustále opakovanými zprávami ve sdělovacích prostředcích, jež vzbuzovaly dojem, že spotřeba ropy se dramaticky snížila.
V jedné oblasti světa ovšem spotřeba ropy skutečně klesla: ve Spojených státech se loni propadla o celých šest procent. Protože se obvykle předpokládá, že trendy ve světové ekonomice se nejprve projeví v USA, vyvolalo to nejistotu, kvůli níž se celý ropný průmysl rychle stal rizikovou investicí.
Kvůli ekonomické krizi, nedostatku investic a volatilitě cen odložili investoři mnoho důležitých projektů, které by pomohly ropě na trh. Sice jí spotřebováváme zhruba stejně jako vždycky, nějaké procento na tom nic nezmění, ale jedná se hlavně o lacinou ropu ze starých ložisek. Poslední zpráva Mezinárodní energetické agentury odhaduje, že výnos ropy z klasických obřích polí klesne v průměru o devět procent, nedojde-li k masivním investicím. A reálné náklady na těžbu a dopravu ropy z nových ložisek se odhadují na 60 až 80 dolarů za barel. Je jen otázkou času, kdy se chronicky nedostatečné investice projeví tím, že ceny ropy opět zamíří strmě vzhůru.
Tehdy oceníme všechny dosažené úspory a náhradní zdroje energie, kterých však asi bude méně, než dnes pod vlivem „Moorova prokletí“ předpokládáme. Myslím, že sami spotřebitelé budou v Česku žádat prolomení limitů hnědého uhlí, které bude muset schválit vláda. Bude je schvalovat v jedinečné situaci, kdy si bude moci klást podmínky. Dokáže-li v tu chvíli odolat lobbistickým tlakům těžebních a energetických firem, může pro budoucnost země udělat něco jedinečného – stanovit nejen případné nové územní, ale hlavně nyní neexistující těžební limity tak, aby nám domácí zdroje paliv dlouho vydržely a pomohly překlenout nekonečně dlouhý energetický přechod. Jinými slovy, stát by měl vypracovat koncepci, z níž by vyplynulo, nejen kde se smí uhlí těžit, ale také kolik se ho smí dobývat a jak ho využít.
Například Norsko si již před lety stanovilo těžební limity, odmítlo rychlý zisk plynoucí z exportu zemního plynu a má představu, podle jakého klíče (výroba energie či tepla, spotřeba domácností versus spotřeba podniků) se pevně stanovená kvóta vytěžených fosilních paliv bude rozdělovat.
